Název - téma disertační práce: Vnímání a tvorba digitálních stimulů

Školitel: doc. Jan Stolín M.A.

Anotace:

Umění jako takové, jde ruku v ruce s umělcem, autorem, jeho invencí, inspirací, myšlením a také dostupnou technologií. Pokud umíme sestrojit kladivo jako nástroj, budeme jej používat. Stejné je to o tisíce let později, kdy umíme vymyslet a vytvořit z křemíku počítač, který umí mnohonásobný počet úkonů za stejný čas, než člověk.

Tím se otevírají nové možnosti. Tento technologický pokrok, který započal již v devatenáctém století kostrukcemi mechanických strojů pro složité výpočty a plně se rozvíjel v poslední třetině 20. století je dnes již očividný a nedá se popřít. Stejně tak jako stačí krátké zamyšlení nadtím, že virtuální prostor, nebo alespoň digitální rovina (webové stránky, bankovní systémy) je součástí našeho, podle všeho reálného světa.

Jak jsem zmínil, tyto úvahy a postupy jsou známé desítky let a značnou část z toho jsou již aplikované a progresivně rozvíjené. S rychlým vývojem rostou rychle i nové možnosti. Aktuálně je možné díky technologii mít k dispozici výkon počítače natolik velký, že jsou možné inovativní přístupy k interakci a ztvárnění digitálního prostoru.

Robrazovacím zařízením či využitím může být již tradiční monitor, projektor, stereoskopická projekce, video mapping či klíčování na zeleném pozadí a postprodukci. Nové technologie ale nabízí širokou škálu nevyřešených a neobjevených prvků, které pomohou s ovládáním, přenosem motoriky, požitku a celkové osobnosti. Máme technologii virtuální reality, dokonce bez nutnosti samostatného pohybového senzoru či připojeného počíče, není však úplně uzavřena základní možnost využitelnosti a je možné být přímu u zrodu malých a větších krůčků. Brýle pro vstup do virtuálního prostředí, do budoucna obohaceného o správné nástroje pro interakci ve všech směrech, bude umožňovat nový rozměr digitálního umění, post internetu či zaměnitelnému net artu.

Je tu stav, kdy je digitální rovina s virtuálním prvkem schopna stimulovat sensitivitu člověka a tím je možné zahrnout zrakové, sluchové či hmatové podněty do kategorie umění, dokonce ve veřejném prostoru.

Jelikož bude nutné, věnovat se v rešerši práce i senzorům, snímacím zařízením, vznikne po cestě mnoho dílčích ucelených kroků. Senzory jak vlnové, tak i částicové jsou schopny, s patřičným programem a konstrukcí, mapovat své okolí a tím vytvářet předlohu pro další použití, například při tvorbě modelu. V mém případě se jedná z počátku především o analýzu aktuálních možností, konstrukci vlastních prototypů a následné použití ve vlastní, sterilní virtuální realitě.

Vytvořením vlastní digitální reality, ve které lze simulovat veškeré potřebné procesy, získám potřebné prostředí pro pro dílčí úkoly. Mezi ně patří například přenos emocí do digitální roviny i naopak, docílit u návštěvníka virtuálního prostředí důstojnějších požitků fotonových iluzí. Výtvarný počin je zatím velmi abstraktní, však už samotné autorské prostředí je možnost nazvat objektem a podrobit jej uměleckému kritickému myšlení.

Nutnou tezí by měla být definice tenké hranice mezi virtuální a skutečnou realitou, definice jich obou samotných a následné posouvání hranic možné interakce. Tím vznikne technický nástroj s uměleckým náhledem určený pro samostatnou existenci i pomoc jiným napříč obory.